Strakonicko | Václav Prokůpek: Je vlastenectví prázdným pojmem?

Za Rakousko-Uherské monarchie řada českých, moravských a slezských vlastenců dávala najevo svůj odpor vůči monarchii Habsburků. Nosili trikolóry, pořádali shromáždění lidu, při kterých se hlásili k ideálům slovanské vzájemnosti, nakupovali v obchodech českých, moravských a slezských živnostníků, to podle toho, zda žili v Praze, Brně či Opavě. Vlastenectví se v našich zemích nosilo hlavně za okupce země, přičemž skutečným vlastencům šlo o život a řada z nich za vlastenectví také zaplatila tím nejcennějším – svým životem! Vlastenectví je vůbec zajímavý pojem, který se ale z našich čítanek vytrácí. Každý z nás si pod ním představí něco jiného. Velká skupina obyvatel ho nyní spojuje především se sportem. Jsou ochotni zabalit se do českých vlajek a s pivem v ruce a s odhodláním v očích fandit až do ochraptění našim reprezentantům. Mají-li ovšem úspěchy. Nemají-li úspěchy, neštěkne po nich ani pes, žádné projevy vlastenectví se nekonají, maximálně zazní pár ošklivých slov. A divíte se? Ve školách vykládají Pekařovo pojetí dějin, že Jan Žižka byl lapka, co vypaloval kláštery, na vysokých školách rostou obory spojené s výchovou k Evropanství, zatímco prestižní a ojedinělá katedra Sorabistiky (dějin a jazyka Lužických Srbů – slovanského národa, který byl součástí českého království) na prestižní české univerzitě pomalu skomírá!

Generace lidí, která šla se zbraní v ruce srdce bránit Československou republiku vymírá. Mnozí občané ČR se v cizině za své češství stydí. Tradičně vlastenecké symboly jsou spíše zesměšňovány nebo alespoň považovány za přežilé, v módě je "cool" a "zoom". tedy "trendy" adorovat spíše jiné země a národy, než vlastní. Upřímně řešeno, nelze se divit. Naši politici nás příliš dobře nereprezentují, ve strukturách Evropské unie hrajeme roli nevyzpytatelného a nespolehlivého partnera, takového věcně zlobivého dítěte. Vlastenectví se v dětech vůbec nepěstuje, učitelé se tématu lásky k vlasti raději vyhýbají, aby nepřipomínali povinnou a za vlasy přitaženou vlasteneckou pseudo-výchovu z dob reálného socialismu. Českou, moravskou a slezskou kulturu jsme zrádně vyměnili za pochybné cizí kýče, národní tradice si buď vůbec nepřipomínáme, a když už přeci jen, dokáží je naši pseudo-umělci parodovat.

Žádná z politických stran se však tento handicap nechystá změnit. Nikdo nepřišel s nápady, jak probudit v občanech naší země onen přirozený cit – lásky k rodné zemi, k lidem, kteří v této zemi žijí a ke kultuře, folklóru i národní hrdosti na území ČR. Je to bezpochyby téma, které by měla skutečně vlastenecká strana či hnutí zvednout a přijmout za své. A když už se přeci jen některá politická formace o náznak vlastenectví pokusí, bývá označována za extrémistickou, ať už oprávněně či nikoliv, ať už levicově či pravicově.

Nejde jen ale o politiku, ale o výchovu k vlastenectví obecně. Jak mají učitelé a vychovatelé vkusně připomínat české, moravské a slezské národní tradice, podávat národní historii, jak mají podnikatelé a hospodářské, živnostenské a agrární komory prosazovat národní zájmy, podporovat výrobky z ČR? Na to by nám měly dát odpověď autority této země, kteří se ale hádají spíše o to, zda by z dnešního pohledu nebylo lepší se omluvit sudetským Němcům, hádají se o podobu církevních restitucí a jako vzor demokracie si místo první Československé "Masarykovy" republiky berou spíše takzvanou přímou demokracii z americké a švýcarské ústavy. Zdá se, že vlastenectví se stalo prázdným pojmem, alespoň u nás, bohužel...